LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ne, nešálí vás zrak, ani není apríl, byť už to tak nějaký ten pátek vypadá. Zoufalá doba si žádá zoufalé činy, a i když tenhle je spíše bláznivý než zoufalý, řekl jsem si proč ne. Poslouchaje živý záznam „DEATH: Non Analog - On Stage Series - Montreal '95“, který nedávno jako první chvályhodně a zdarma zveřejnili Relapse Records a správci pozůstalosti po DEATH v rámci zpřístupňování dosud nezveřejněných koncertních záznamů kapely ze všech jejích období a sestav pod názvem „DEATH: Non Analog - On Stage Series“, jsem si totiž uvědomil, že naslouchám zřejmě totožnému koncertu, který jsem v podání DEATH absolvoval v září 1995 v pražské Lucerně na jednodenním festivalu s názvem „Cardiac Massage Festival´95“.
A jelikož jsem tehdá z tohoto kulturního zážitku žádný report nesepsal (nebo si to už nepamatuji), přišlo mi jako vůbec ne špatný nápad něco podobného v těchto podivných dobách dát dohromady, třeba jen jako experiment ke čtenářově víkendové dlouhé chvíli. Zdroje mého reportu byly v zásadě dva: moje paměť (která od té doby nutně zestárla o pětadvacet let) a nadčasový Dalasův manifest UG psaní „Objektivita nadevše“. Výsledný text proto doporučuji brát s rezervou, protože vlastně ještě ani sám nevím, co mě na jeho konci čeká.
Protože 23. září 1995 byla sobota a hlavním hvězdám večera se chystalo předskakovat více kapel, bylo jistě záhodno do hlavního města vyrazit s náležitým časovým předstihem. Pro valnou většinu zainteresovaných Západočechů to znamenalo nasednout do busu, který z centrálního autobusového nádraží v Plzni vypravovala tehdy už slušně zajetá „metalová cestovka“, agentura Ozzy a Potkan (hlavnímu šéfovi Jiřímu „Ozzymu“ Kubíkovi, který v srpnu 2016 spáchal zcela zbytečnou sebevraždu, nechť je země lehká).
Cesta do hlavního města po zánovní D 5, jak jinak, byla lemována spoustou piva, a svůj zážitkový vrchol zaznamenala na kopci za Berounem, kde se tehdá sjíždělo na odpočívadlo, na němž skromný podnikatel provozoval veřejné WC. Jaké však bylo jeho překvapení, když se kompletní osádka bratru pětačtyřicetihlavého autobusu jen postavila opodál k lesíčku a svou potřebu vykonala zde, rezignujíc na zaplacení za daleko důstojnější způsob, kterak si odlevit. Nebohý obsluhující pán nám ještě chvíli zkoušel vyhrožovat zavoláním policie, ale když se mu nedostalo víc než hromady uštipačných poznámek, zalezl do své budky a my mohli směle pokračovat dál. Inu, metal.
Příjezd na místo určení zůstal uschován v alkoholovém oparu, z nějž vydržela jen vzpomínka na instrukce ke srazu před hlavním vlakovým nádražím maximálně půl hodiny po úplném skončení koncertu. Příchod do slovutné Lucerny, svatostánku komunistické kultury, jejž jsem vídával jen při zvláštních příležitostech v televizi, ve mně i šest let po revoluci vyvolával vzrušené dojmy, obzvlášť když jsem zde měl za pár hodin shlédnout metalovou hvězdu z největších, slovutné americké vynálezce death metalu DEATH. I tak jsem ovšem nemohl nevnímat, jak džísky a černá trika s kostlivci byli v neuvěřitelném kontrastu se všudypřítomným červeným sametem, stejně jako s obstarožními pořadateli, kteří na místo patřili asi jako farář do nevěstince.
Předkapel byl jistě několik, ovšem v mé paměti uvízly toliko dvě (laskavý čtenář mě zde jistě doplní). A sice česko/rakouští DEPREŠION a BENEDICTION. Prvně jmenovaní valili solidní death metal, z nějž mi cover verze „Kladiva na čarodějnice“ (samozřejmě TÖRR) a zejména tutový flák „Bomb Attack“ učarovaly tak, že jsem se na cestu domů vybavil tehdy ještě zřídka vídaným CD formátem dema „W. H. Y.“. No a druzí, už samozřejmě daleko, daleko zkoušenější mistři cechu smrtelného, měli čerstvě venku skvělé album „The Dreams You Dread“, z nějž, předpokládám, zahráli zejména „Down On Whores (Leave Them All For Dead)“, což byl tenkrát důvod k mé absolutní spokojenosti, byť samozřejmě zazněla ještě celá spousta dalších klasik z předchozích, stylově zásadních alb.
To vše bylo ale jen malým zákuskem před hlavním menu, které bylo vskutku královské, a viděno dnešníma očima, ještě daleko královštější. Floridští DEATH, samotná matka metalového labužnictví osobně, v sestavě Chuck Schuldiner, Bobby Koelble, Kelly Conlon a Gene Hoglan, propagující geniální šesté studiové album Smrtky „Symbolic“. Došlo ale i na další důležité skladby jako třeba starší titulku „Spiritual Healing“ (u níž okolostojící kompletní osazenstvo lokální západočeské smečky SUGGESTOR rázem jako jeden muž vyvrcholilo, neboť tuhle tutovku měli coby cover zařazenou v repertoáru), neopakovatelný masomlejn „Pull The Plug“ z „Leprosy“ nebo pro změnu mnou absolutně vysněnou totální šlehu „Lack Of Comprehesion“ z „Human“. Překvapilo mě, že mezi jednotlivými skladbami se vždy jen zhaslo, nikdo nic neříkal, a následně se jen s rozsvícením rozjela další skladba. Možná proto, že se tehdá vědělo, že vezdejší znalosti angličtiny nejsou na takové úrovni, aby na jejich základě šlo s publikem komunikovat alespoň na nějaké minimální úrovni (což, na druhou stranu, kolikrát vydrželo až dodnes, co si budeme vykládat). A pokud Chuck v některých chvílích mluvil (jakože si tím nejsem úplně jist), bylo to stejně civilní a milé, jako na shora vzpomínaném záznamu, bez žádných zásadních murmurových provedení názvů jednotlivých skladeb.
No, a nezdálo se to, ale vlastně za chvíli byl konec, tak moc nás DEATH vtáhli do útrob své produkce, která neměla v tehdejším všehomíru obdoby a zůstalo to tak až do dneška. A jako dnes před sebou vidím tu scénku, kdy se po definitivním odchodu kapely z pódia rozsvítila světla, a my, odcházejíce z jednoho z loubí po levé straně sálu v přízemí, jsme sledovali nějaké další máničky, budící svého kamaráda, ležícího v alkoholovém oparu hubou k okolní zdi, se slovy, že už je konec a jde se domů. Tenhle týpek, který tam samozřejmě ležel už od BENEDICTION (to jsem si očíhl), ten si mohl do svého památníčku skutečně zapsat velkými písmeny návod „Jak prosrat koncert mýho života“.
Takové to tedy bylo v Praze před čtvrt stoletím, když byl ještě Chuck Schuldiner naživu a kdy se skutečně psaly dějiny metalové hudby. Rád bych to celé zakončil ještě nějakými (maximálně 20 větami) o cestě domů, ale sem již bohužel má paměť nesahá. Ale nebudu jí to jistě vyčítat, když je naprosto zjevné, že si pamatuje to PODSTATNÉ. Long Live The DEATH!
(Pravděpodobný) setlist: Spiritual Healing, The Philosopher, Suicide Machine, Crystal Mountain, Jealousy, Zero Tolerance, Lack Of Comprehension, 1.000 Eyes, Empty Words, Symbolic, Pull The Plug
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.